PROČ TOLIK BUJÍ NEGATIVITA?
K dnešnímu příspěvku mne navedly událostí posledních pár hodin, situace, která se děje nejen u nás, ale i ve světě, mnohdy se však o nich nemluví, tiše se drží pod pokličkou, aby lidé neměli možnost zachytit signály, že nejen u nás, ale i ve světě dochází ke změnám. Položil jsem si zásadní otázku "proč tolik bují negativita?" je to z toho důvodu, že vzdáváme svůj dosavadní způsob života, ztrácíme smysl toho, k čemu jsme byli vedeni, zamýšlíme se nad věcmi, které nemají reálný postoj, vnímáme sílící vnitřní vzdor, nespokojenost, nesoulad uvnitř nás. Posuzujeme sami sebe i druhé, vnímáme že to co se nám děje, je trest, ale copak Bůh trestá? Trestem vnímáme pouze sami to, co jsme zaseli, svým postojem, chováním k druhým ale i sami sobě, vždyť kolik z nás dnes a denně žije ve lžích, manipulaci, úskocích a lstích, snaží se dosáhnout svých cílů oklikami, cestou obcházení překážek, manipulací v zaměstnání, v rodině i mezi partnery. ubíráme druhým jejich svobodu, jejich svobodnou vůli, chceme za každou cenu mít potřebu vlastnit, a pokud toho nedosáhneme, najednou se nám zdá vše otočené proti nám, vnímáme chyby na druhých, namísto chyb uvnitř nás, nedokážeme se odpoutat od pocitu bolesti, křivdy, zrady, emocí, které jsou zakořeněné v nás a z každým novým neúspěchem nebo nezdarem ať už v zaměstnání nebo ve vztazích tyto emoce sílí a bují tak negativita. Cokoliv byť zdánlivě nepodstatné nás rozčílí, máme chuť nadávat a útočit na všechno a všechny kolem nás, jsme nespokojení s výší své výplaty, s partnerem, dětmi, sousedy, kolegy i šéfy.
Den namísto radosti začínáme slovy "to bude zase den!" a pak se nestačíme divit, jaké situace nám právě v tento den přicházejí, jedna negativita za druhou, píchneme kolo cestou do zaměstnání, autobus nebo vlak má zpoždění, šéf si na nás vylije zlost, v obchodě nemají to co potřebujeme a vše vygraduje doma v rodině nebo ve vztazích, kdy stačí jedna dvě věty partnera nebo dětí a oheň je na střeše, ale přitom jsme to jen my sami, kdo si stvořil takový den.Vše k čemu se stavíme negativně se nám vrací, přestáváme vnímat to pozitivní kolem nás, nedokážeme se radovat z maličkostí, darovat úsměv na druhé, pochválit byť jen slovem, obdarovávat druhé, ale čekáme že druzí obdarují nás. Chybí nám láska, skutečná a pravdivá láska, kterou máme ve svém srdci, bezpodmínečná láska.
Nedokážeme zpomalit, vnímat signály našeho vnitřního já, je příliš zahlceni povinnostmi, které "musíme" zvládnout, a pokud se nám to nedaří, jdeme tvrdě proti sobě i druhým. Stěží vnímáme a přijímáme názory druhých, protože nedokážeme vyjádřit ty svoje, máme pocit, že pokud něco řekneme, ublíží to druhým, chybí vzájemná svoboda mezi lidmi ale přitom každý koho potkáme je naším učitelem, stejně tak jako my můžeme být učitelem pro něj. Naše vědomá mysl je zahlcena vším co pochytíme za daný den, vytěsňuje to krásné a její místo zaujímá vše negativní, velký podíl na tom mají samozřejmě média, reklama, postoje a názory politiků, tvrdá kritika rodiny i přátel, nás samotné to staví do role posuzovat druhé, odsuzovat jejich slova nebo činy namísto toho, abychom se zahleděli sami do sebe a řekli si "vždyť mi jen ukazují kdo jsem já." Díky negativitě se nedokážeme intuitivně rozhodnout a jednáme ve stresu, pod tíhou vlastních negativních emocí, nejsme sami sebou.
Vždyť i slova která vyřkneme mohou zasít negativní energii mezi námi a ostatními, kritizujeme, posuzujeme a odsuzujeme, dostáváme se do nízkých vibrací, jsme ovládání temnotou a nejsme schopni se z toho vymanit, otevíráme pomyslné "Pandořiny skřínky", i když víme že poznání bývá bolestné, stěžujeme si na bolest, místo toho abychom díky ní mohli růst, neuznáváme své chyby, ale hledáme viníky namísto toho, abychom si přiznaly, že i my chybujeme, přestáváme komunikovat s druhými a čekáme, že oni se nám omluví, stavíme se do role oběti, vměšujeme se do problémů druhých i jejich vztahů namísto toho, abychom se snažili řešit ty svoje...
Dokud sami nepochopíme, že negativita není naše vlastní, neodpoutáme se od ní, ale naopak se jí budeme nechávat strhávat, neustále budeme pod její mocí, a náš život, naše cesta se bude přesně ubírat tam kam sami sice nechceme, ale kam směřujeme, budeme vyhledávat závislosti v drogách, sexu, alkoholu, práci, budeme utíkat sami před sebou, před okolním světem...
Merlin