JÁ, ŽENY A VZTAHY I.

16.06.2016 18:05

Já, ženy a vztahy. Věčné téma, ze kterého by se dal napsat román o několika svazcích. Já a ženy, neustálý boj uvnitř mě, netrpělivost, iluze, představy a svět neskutečných fantazií, psychopatické stavy žárlivosti, udílení moudrých rad a přesvědčování o vlastní pravdě. Ženy vždy v mém životě hrály velkou roli. Sám netuším, jestli opět ti "nahoře" našli smysl pro humor, dali mi do vínku znamení „Vah", neustálých snílků a romantiků, ale ženy v mém životě vždy hrály roli buď darů nebo prokletí. Vztahy samy o sobě, pokud pominu krátkodobé a rychle nastupující štěstí, většinou vystřídaly bolestné konce, neustálé rýpání v touze po důvodech, projevy mé úžasné zhrzenosti a zlomené ješitnosti. Ve vztazích se můžete hádat, můžete si vyčítat, můžete donekonečna omýlat jedno a totéž, ale nejhorší variantou je ticho a ignorace. To je smrtelná rána, přesně mezi 6. a 7. žebro vlevo... Proto se dnes směji tomu, když vám někdo slibuje "jak navázat láskyplné vztahy, jak najít svůj dvojplamen a další možné sračky, které se pravděpodobně ve vašem životě většinou nenaplní. A proč? Protože jsou jen 3 druhy vztahů: osudové, karmické a zkouškové. O tom jsem psal už několikrát a věřte, že "Ti nahoře" fakt srší humorem a ať už mým životem prošlo mnoho žen i vztahů, vždycky to byl jeden z těchto vztahů. Dokonce se mi v roce 2013 zadařilo si prožít 5 rychle po sobě jdoucích zkouškových vztahů. A já nechápal proč to tak je. A pak mi to došlo. Tolik jsem toužil po lásce, nechtěl jsem být sám, prostě jsem za každou cenu potřeboval mým někoho po svém boku, a tak mi to bylo splněno. Jenže, vždy to mělo rychlý nástup, krátký a divoký děj a bolestný konec. Také jsem díky tomu pochopil, že neustále něco opakuju, chybuju, ale pozor, nevěděl jsem a nedokázal jsem ty svoje opakující se chyby pojmenovat, i když mě fackovaly zleva doprava a obráceně.  Vždy se opakoval stejný scénář, stejný děj, jen žena byla vzhledově jiná. Ale to není podstatné. Vždycky jsem si totiž řekl jednu nejpitomější větu, která existuje: "UŽ NIKDY NECHCI NIC MÍT S KLIENTKOU, UŽ PROSTĚ SERU NA VZTAHY..." A co jsem nechtěl, to jsem dostal. 

Nejhorší ve vztazích je iluze zamilovanosti a nějakého slastného opojení. I já byl tím blbcem, který servíroval vše na zlatém podnose, respektoval, byl úslužný, protože se to prostě vůči ženě musí. Ale když přiznám, že někdy i ta daná žena byla na facku, většina mě odsoudí. Vězte, že i já ve vztazích bojoval, musel mít svou pravdu, předváděl divadelní výstupy protkané dramatickými pauzami, zvyšoval hlas od šepotu až po hlasitý řev, zlo ze mě sršelo na všechny strany a přiznám se, ano i facka padla. Jenže, v tu chvíli nevidíte, neslyšíte, protože jste zlomeni uvnitř sebe nějakou zradou. Chcete se tomu druhému pomstít, chcete mu to všechno vrátit i s úroky, prostě jak se říká "oko za oko, zub za zub" a je jedno jestli před vámi stojí křehutinka nebo fortelná almara. Paradoxem je, že mě osobně ty chyby docvakly tak do 10 minut po všem, jenže... A to jenže je zřejmé... Chyba se v tu danou chvíli napravit nedá, protože jste druhou stranu doslova nasrali, ublížili jí a ranili jste ji. Ano plně přiznávám, v mnoha vztazích jsem sám díky sobě selhal, dost jsem jich posral vlastní vinou. Ale Vesmír mi to v každém dalším vztahu podsunul znovu a znovu a znovu, dokud nestojíte na hranici zešílení a ptáte se pořád dokola, proč, proč, proč?????

Jak kdysi napsala jedna žena: „Raději sama, než blbě ve dvou“. Něco pravdy na tom bude. Když se dívám na dnešní vztahy, připadají mi jen jako hra na lásku, láska je jen slovem, ale v pozadí číhá vypočítavost, faleš, touha po ovládání druhého, skryté strachy, potlačené emoce a traumata spojená se zklamáními z předchozích vztahů, a taky mít moc nad vztahem samotným. Vytratil se respekt s úctou a místo toho je tu „hra o trůny“. Vztahy mě připadnou humorné až směšné, fascinují mě detaily a vztahová klišé a to nejen na začátku, v průběhu, ale hlavně na koncích vztahů: „Buď šťastný, věřím, že potkáš někoho lepšího, než jsem já. Budeš mi chybět atd.“. Vidím ty masky, které ani jeden z partnerů nechce shodit a odhalit se, přiznat si: „jo, kurva chyboval jsem“. Chybí odpuštění. Nastává období ticha a mlčenlivosti, kdy jeden z partnerů nahání toho druhého a ten ignoruje. Pak tomu prvnímu dojde, že to nemá smysl a přestane, a v ten daný moment se to spustí, ale tentokrát na druhé straně. Mohl bych vyprávět, kolikrát jsem já sám takhle žadonil, prosil a sliboval, jen proto, že jsem cítil pocit viny a najednou stál před vlastní samotou, před představou, že namísto mě, bude ta žena trávit čas s někým jiným, že mou roli v posteli vystřídá někdo jiný, že prostě a prostě a prostě... Není nic horšího než mučivé myšlenky, co druhý dělá, když není s vámi, s kým se schází, ty mučivé myšlenky žárlivosti jsou na hranici MuDr. Chocholouška. Jo, jo. Kolikrát jsem já takhle blbnul, volal bývalým přítelkyním, vypisoval jsem jim jak je stále miluju, jak mi chybí, snažil se je šmírovat, a jaká to byla pecka, když jsem zjistil, že fakt už někoho mají a já jsem jim u prdele... Ne vždy je dobré ve vztahu projevovat své skutečné pocity, ale když už ano, tak hned na začátku. Nevytvářet si iluze, že zrovna tenhle vztah je tím pravým. Hovno, je to jen další ze zkoušek...

 

Pokračování příště...

 

Pavel (Merlin)