PARALYZOVÁNÍ VLASTNÍ OSOBNOSTI PŘINÁŠÍ JEN TÍŽIVÉ MYŠLENKY
Stále se něco učíme, ale přesto neustále vítězí předsudky, stará dogmata, obavy, vnitřní strach i zbabělost, ukřivděnost a nenávist. Stále se něco učíme, ale přesto neumíme nebo nedokážeme vyjádřit své skutečné pocity. Stále se něco učíme, ale neumíte to vyjádřit „face to face“ vůči druhým, volíme neosobní formy komunikace, úhybné manévry, okliky i kličky, utíkáme před nimi nebo se schováváme, volíme dočasnou ignoraci, aniž bychom tušili, že se stejně daným osobám, situacím nebo okolnostem nevyhneme. Stále se něco učíme, ale učivo nechápeme. Vítězí to, na co sázíme nejmíň, a nejmíň to také v životě chceme – náš strach, naše zbabělost, naše neupřímnost, naše lhostejnost, naše lenost a pohodlnost, naše nezodpovědnost chytit vše pevně do svých rukou. Opakujeme tytéž situace, procházíme stejnými chybami, potácíme se v iluzích a klameme sami sebe, že přesně takové jaké to, je to pravé a jinak to být nemůže. Stále sníme a toužíme, vyhlížíme a chceme mít, chceme vlastnit, chceme mít dokonalé vztahy, dokonalé postavy, dokonalé děti, dokonalé zaměstnání, dokonalé rodiny, všechno chceme mít kolem sebe i ve svém životě dokonalé.
Přesto ale nedokážeme vyjádřit to, co je v nás, nedokážeme přijít a zariskovat i možnou prohru, možnou ztrátu, možný neúspěch. Jsme příliš svázáni vlastními obavami a předsudky, že i kdyby dokonalost sama stála před námi, nebudeme schopni se ji chopit, nebudeme schopni ji oslovit, požádat o radu nebo o pomoc. Budeme jen tupě zírat, aniž bychom se zmohli na jediné slovo, jediné gesto, jediný náznak zájmu, protože nás rodiče učili: „stůj stranou a do ničeho se nevměšuj...“ (největší rodičovská hloupost).
Paralyzování vlastní osobnosti přináší jen tíživé a mučivé myšlenky, točící se v bludných kruzích stále dokola a dokola. Jeden den máme radost, druhý den propadáme do těch nejtemnějších zákoutí vlastní duše. Jeden den nás zaplavuje smích, další den stojíme na balkóně v domnění, že ten jediný skok vše vyřeší. Lidé nejsou a ještě dlouho nebudou schopni být k sobě naprosto upřímní ze strachu, že druhá strana jim ad1) buď zasadí bolestnou ránu nebo ad2) oni sami budou muset bolestně někoho zranit nebo odmítnout. Skutečné vyjadřování svých vlastních pocitů je tou nejjednoduší cestou k úspěchu, prokáže totiž vaši vlastní odvahu nebát se o cokoliv si říct, risknout a oslovit nového potenciálního partnera, prokáže vaši odvahu umět si prosadit spravedlnost nebo odmítnout to, co se vám nelíbí, prokáže vaši odvahu odeslat životopis nebo uspět při pracovním pohovoru nebo na prvním rande.
Přítel není přítelem, pokud jednoho upřednostňuje a před druhým utíká. Partner není partnerem, který nasazuje masku věrnosti, ale ve skutečnosti žije dvojí život. Manžel není manželem, pokud nepomáhá ženě, manželka není manželkou, pokud ze sebe dělá služku, pradlenu, děvku, kuchtu i chůvu. Kolega není kolegou, pokud se přes vás dere na vyšší post a vás k tomu využívá.
Dokud nebudete schopni být upřímní k sobě, bude vás zaplavovat jen vlastní vnitřní chaos a zmatek, budete přehlížet to, co je pro nás důležité, neustále si budete něco nalhávat, ale naopak budete věnovat pozornost tomu, co vás jen ničí nebo umlčí, neposunete se dál a nenajdete řešení. A spoléhat se na to, že vám Vesmír někoho sešle je hloupost. Každý to má nastavené jinak, ne vždy je po vašem boku někdo, kdo vás z něčeho vytáhne. Mnohdy jste to právě Vy sami, kteří se máte odrazit a znovu stoupat vzhůru...
Pavel (Merlin)